Zmizelá Otava

1. - konstrukce na motorHladina Orlické přehrady je hodně nízko. Přes týden hledám informace kam se nejlépe vydat s lodí a vychutnat si tak Zvíkov a Orlík z vody. Bude to určitě úžasný pohled. Taková malá satisfakce za zrušený Vavřiňák. Navíc na neděli hlásí relativně krásné počasí, tak by byla škoda nevyrazit.
Hanička tedy doluje ze skříně zazimované hydro, tak nějak štěbetá, že to nemusela máchat v aviváži, když to zase bude smrdět jak namoklý cirkus, ale i na ní vidím, že se těší. Plán je nakonec upraven na splutí Otavy z říčního kilometru 19, kde běžně začíná zasahovat vzdutí přehrady. Užijeme si tedy i tekoucí řeky. Pro nadcházející voleje sehnal Malej Irskej motor z plachetnice a Sígr dostal za úkol vymyslet, jak ho přidělat ke čtyřem plastovým Vydrám.
Nedělní ráno se nakonec schází deset nadšenců na břehu Otavy. Sígr loví nějaké svařené trubky a pomocí kurtů je upevňuje mezi dvě Vydry a vytváří tak jakýsi provizorní katamarán.
„Sama vařila?“ okukuje Malej Irskej ďábelskou konstrukci. Sígr se nahlouple usmívá a je vidět, že světla v jeho garáži svítila dlouho do noci, než vzešel tento skvost. Přiděláváme motor a valíme po proudu dolů. Projíždíme rozvalené jezy, obvykle schované v náruči přehrady a překvapuje mě, jak Otava krásně teče. Z roztrhaných mraků vylézá sluníčko a krásně hřeje. 2.-_romantický_podzimDoruda zbarvené listy stromů dotvářejí pohodovou podzimní atmosféru, a tak se možná i z jakési nostalgie usmívám.

Představuji si, jak tudy jezdili před šedesáti lety prameny vorů. Má to zvláštní kouzlo. Na okolních březích je krásně vidět, kde až bývá voda. Nejprve pár centimetrů, pak pár metrů. Po necelé hodině dojíždíme víceméně na pádla k jezu Smetiprach. Vorová propust je stále funkční a koruna jezu vypadá jako včera postavená. „Prostě se to dřív dělalo líp“ hodnotím kamennou stavbu, která tak nějak zapadá do okolní krajiny a první Vydra najíždí do šlajsny. Velké vlny jí zalévají a Adriana na háčku pak shání suché oblečení po všech členech výletu. Ostatní jsme chytřejší, svlékáme se do spodního prádla a bez úhony projíždíme. Vyléváme lodě a jedeme dál. Otava v původním korytě tvoří krásné peřejky někde kolem ww I- a dost nám připomíná Vltavu z Vyššáku , akorát tady nikdo není. S přibývajícími kilometry přibývá i bahna na březích a bohužel i odpadků. Hromady pet lahví, plastové popelnice přímo v řece a vše nasvědčuje, že každou chvíli dojedeme na vzdutou hladinu. Ta nás vítá před soutokem s Lomnicí neskutečně špinavou vodou a hrozivým smradem.Na řadu přichází motor.6. -jez Smetiprach
„ Konečně dojedeme důchodce“ hlásí Hanička. Ty nám ujeli v laminátové kánoi po pár kilometrech a za živýho boha – Melounka jsme je nemohli dohnat. Sígr nám sice tvrdil, že laminát jede daleko líp než plast, ale já si stejně myslím, že si museli něco šlehnout. Motor si krásně bručí, ale žádnou závratnou ryc10._-zoufalý_slogan_na_skále_-_Vltava_pod_Zvíkovemhlost nevytváří. Navíc proti nám fouká silný vítr, 9.-_Zvíkov_za_nízké_vodytvoří vlny a vodní tříšť nás značně namáčí. Hledáme nejvhodnější kombinaci a nakonec volíme styl vláček. Dvě svázané lodě s motorem uprostřed jedou první a další dvě kánoe jsou navázané za koníčkovací šňůry za nimi. Rybáři z toho mají haló a fotí nás na všechny možné přístroje. Důchodci jsou neustále před námi. Blázni nadopovaní! Podjíždíme Zvíkovský most a hrad se zjevuje za dalším záhybem. Důchodcům dochází síly a konečně je dojíždíme. Odměněni jsme rohlíky s paštikou, teplým čajem a Malej Irskej stručně hodnotí situaci slovy: „Důchodci versus motor – 3:0“
Parkujeme vodní vláček mezi mola na parníky a jdeme se podívat na Zvíkov. Tam vypijeme kiosek, obzvláště teplým grogem a griotkou nešetříme, takže ho paní po naší návštěvě raději zavře. Zbytek lahve s rumem nám dá návdavkem sebou, tak máme lék na studený vítr, který nám znepříjemňuje další plavbu. Musíme hodně traverzovat a hledat závětrná místa, rychlost se snížila na pár kilometrů v hodině a slunce zalezlo kamsi za mraky a kopce. Všichni jsme zachumlaní do větrovek a promrzlí dorážíme k hradu Orlík. Řidiči se vrací pro auta, zbytek posádek vyráží fotit hrad z vody. Končíme až za tmy. Zmrzlí, ale spokojení. Bylo to fajné.
Nakonec ještě vodácká rekapitulace. Projeli jsme úseky dvou řek, 30 říčních kilometrů, obtížnost ZW (ww I-) a díky motoru to bylo moc pěkné. Bez něj, bych volil pouze spodek Otavy, který je vážně nádherný.