Vodácký tábor starší

Vodácký tábor
aneb čertovsky chladná zábava
Program je od toho, aby se mohl libovolně měnit. Obzvlášť, když se vám do vodáckého tábora připlete tak veliká událost, jako je olympiáda. Proto se v našich hlavách zrodil přímo ďábelský plán. Jedno je jasné, necháme ho jako veliké překvapení pro účastníky. Zaprvé je dobré, když budou přemýšlet nad tím, co je čeká, a za druhé by nás rodiče zabili, kdyby dopředu věděli, co chystáme.
Po pondělní cestě vlakem se potkáváme se zbytkem výpravy ve Vyšším Brodě a místo tradičních kánoí jsou připravené rafty. Nad nechápavými dotazy proč tomu tak je, krčíme rameny a potutelně se usmíváme.
„ Musíte si taky vyzkoušet jiná plavidla“ šibalsky pomrkávám po ostatních „a možná to má co dočinění se zítřkem, kdy se konečně dozvíte, co na vás chystáme.“ Sehráváme posádky, a jelikož počasí přeje, tak se překlápíme a blbneme v proudu. V podvečer se vracíme zpět do kempu ve Vyšším Brodě, střílíme z luku a než nás do stanů zažene déšť, hrajeme na kytary u ohně.
Úterní ráno nás vítá deštěm, rytmicky bubnuje do stanových celt. U snídaně vytahujeme helmy. Je na čase udělat přítrž spekulacím, co dneska bude.
„ V rámci Olympijského parku Rio na Lipně pouští vodu do jednoho z nejtěžších vodáckých terénů v České republice“ objasňuji situaci „ a jelikož tady máte zkušené instruktory raftingu, tak si tu lehčí část sjedete“ Sleduji reakce účastníků, u někoho nadšení u nikoho mírné zděšení. Auty převážíme výpravu pod lipenskou přehradu, dofukujeme rafty, kontrolujeme výbavu a probíhá důležitá instruktáž. Poté sedáme na vodu a rafty se rozletí trojkovými a čtyřkovými peřejemi a kaskádami. Váňův skok, první těžší místo, prověřuje psychickou odolnost. Projíždíme bez nejmenších problémů. Kobylí hlava dává tušit, že za ní je přes celou řeku vodní válec zvaný Železňák. Rychlý nájezd zleva doprava a bleskově rovnáme špičku po proudu. Opět hladký průjezd. Projevuje se zkušenost instruktorů, známe tuhle trať po slepu. Jezdíme na ní přes deset let. Ještě pár lehčích peřejí a jsme na prvním vzdutí jezu v Loučovicích. Prohazujeme posádky a jedeme další jízdu. A nakonec ještě jednu až k Oknu, odkud pak začíná extrémní úsek. Mlsně si ho prohlížím, čeká nás za 14 dní s posádkou ostřílených borců. Pro dnešek bylo vody dost. Balíme rafty a po obědě se přesouváme do Olympijského parku na Lipně. Zkoušíme různé atrakce. Mezi nejzajímavější patří skok z desetimetrové věže do záchranného vaku. Musím říct, že jsem se klepal strachy ještě několik minut po doskoku. Nakonec sledujeme souboj Petry Kvitové na obří obrazovce a zakončujeme tak sportovní odpoledne. Večer ještě stihneme udělat oheň, ale počasí nás vyhání pod střechu restaurace v kempu, kde do pozdních hodin hrajeme a zpíváme.
Ve středu měníme rafty za kánoe a sjíždíme úsek do Českého Krumlova. K dispozici máme také novinku paddleboard. Je to vlastně takový nafukovací surf, který ovládáte ve stoje dlouhým pádlem. Takže cvičení stability po celé splutí. Škoda, že není lepší počasí, nikomu se v dešti a dvanácti stupních do vody padat nechce. Do kempu dojíždíme odpoledne, stavíme stany a hrrr do suchých věcí. Večer nás opět čeká zpívání pod zastřešenou terasou.
Na čtvrteční den je naplánován průjezd jezy Českého Krumlova a světe div se, svítí sluníčko. Ne, že by bylo nějaké vedro, ale po předešlých dvou dnech je to super. Všechny jezy překonáváme v pohodě, občas nějaká loď zaplave, ale lodě se vylejí a pokračuje se dál. Na soutoku s říčkou Polečnicí ještě vytahujeme lodě po skalách a sjíždíme si závěrečnou uzounkou soutěsku. Voda zde padá po skalních prazích a šířka řeky nepřesahuje 2 metry. Veliký zážitek. Po zbytek cesty hrajeme ještě úkolovou vodáckou flašku. Vltavou teče 21 kubíků za vteřinu, a tak krásně teče malebnou scenérií lesů a skal. V kempu Zlatá Koruna pak večer dáváme další poradu. Musíme zrušit zítřejší noční jízdu, protože počasí se rozhodlo, že je asi začátek listopadu a vytáhlo teplotu kolem šesti stupňů. Jde nám

pára od pusy, a tak srkáme horký čaj. Není v podstatě nálada na nic, a tak zalézáme do spacáků v nejchladnější srpnové noci.
Ráno vylézám ze stanu a o okolní teplotě mě přesvědčuje Šárka, která pobíhá po kempu v žabkách, ve kterých má teplé ponožky. Povýšila tak českou specialitu se sandály na další level. Dopoledne nás čeká sjezd z Kletě na koloběžkách. Tradiční výstup na rozhlednu nemá význam, jsme v mracích. Fasujeme tedy kolobrndy, helmy, rukavice a valíme z kopce 11,5 kilometru dlouhou trasu. Sviští to náramně, až některým omrzají uši a Kalísimu ruce, protože si jediný rukavice nevzal. Dole byl velmi překvapený, že se nějaké rozdávaly.Po obědě splouváme do kempu Dívčí kámen, přes spousty jednoduchých peřejí, kouzelnou krajinou Blanského lesa. Nadlepšený vodní stav přidává některým vlnám na výšce, a tak se lehce přelívají přes borty lodí. Všude je klid. Nevlídné počasí odradilo spousty vodáků, a proto jsme na řece téměř sami. Má to něco do sebe, poznáváme tak Vltavu z druhé stránky. Tichou a laskavou.
Poslední večer trávíme u ohně, kytar a neskutečné grill párty. Připravují se hamburgery, hermelíny, klobásky, grilovací tyčinky…no co vám mám povídat, cpeme se až do ranních hodin.
V sobotu ještě navštěvujeme hrad Dívčí kámen a splouváme závěrečný úsek do Boršova. Bylo to letos výživné, spluli jsme Čerťáky a prali se s nepřízní počasí. Ale bylo to fajn, dobrodružné, zábavné. A to je to hlavní!