Soča, Koritnica – Slovinsko 2015

„Tak nám zabili Vavřiňák, paní Müllerová“ parafrázuji Švejka. „ musíme vyrazit na vodu někam jinam“

„ Rakousko teče“ poslušně hlásí do telefonu Luky. Koukám na vodočty Gailu a Lieseru. Vodu mají, ale klesá to, musíme vyrazit už víkend dřív. Navíc hlásí krásné počasí, Alpy, dvacet stupňů a v říjnu. Luxus. Není co řešit.

Co řePredelšit je pátek před odjezdem. Řeky klesly na minimální hranici sjízdnosti a do šutrované se nám moc nechce. Lovím narychlo informace ve vodáckých diskuzích a je potřeba opět změnit plán. Teče Slovinsko, tak rychle pár dobrých rad ohledně Soči a Korytnice a valíme. Noční přejezd zakončujeme u Italského jezera Predel. Ano, nikdo mu za celou dobu neřekne jinak, než samotné jméno vybízí. Stavíme v dešti stany na jakémsi odpočívadle a zatlouct kolíky do kamenitého podloží je vcelku neřešitelný problém. Nakonec to vzdáváme a jdeme si na pár hodin lehnout.
Budíme se do deštivého rána, ta předpověď počasí jaksi nevychází. Ale co by to bylo za vodu, kdyby nepršelo. To už je tak nějak tradice. Sígr ledabyle pohazuje stan do lesa s tím, že nejsme v Čechách, aby ho někdo ukradl, a kdo by to balil mokrý, že? Ostatní balíme věci a přesouváme se do Bovce zakoupit permity. Slečna v íčku nás ujišťuje, že Koritnice má optimální vodu. Na nástupním místě mi připadá, že by jí to chtělo trochu víc, ale jede to pěkně. Po pár metrech projíždíme nenáročnou úzkou soutěskou, která rozhodně nedosahuje na obtížnost ww IV, jak uvádí kilometráž. Ale je moc hezká, řeka se vtěsná mezi uzounké vápencové stěny, aby se po pár desítkách metrů opět rozběhla v pohodovém dvojkovém tempu. Jedu Koritnici prvně a obavy z náročné vody srovnatelné s Lieserem se rozplynuly společně s dopolední mlhou. Je výrazně jednodušší, náročnější místo je až před soutokem se Sočou, ale všichni projíždíme bez koupele. Začíná svítit sluníčko, že by ta předpověď nakonec vyšla? Pokračujeme dál po Soče až k výstupnímu místu Čezseča. Cestou zastavujeme u jakéhosi potůčku a přichází čas na Sígrovy šílenosti. On to prostě tak má, pokud by nevymyslel za den minimálně jednu bejkárnu, nejspíš by zemřel na ukousání nudou. Na skálu, po které vytváří přítok jakýsi vodopád, si vytahuje loď, že to sjede. Nedostatek vody řeší stavěním přehrady z kamenů a drnů kus proti proudu. Samozřejmě mu s tím pomáháme a do Baraky strkáme nakonec Malého Irského. Ten sice hudrá, že jsme banda psychopatů, ale nakonec sjíždí hladkou skálu s nadlepšeným stavem vody bez problémů.soca_clanek_2

Na výstupním místě dáváme v kiosku obložené bagety a přesouváme se na horní úsek Soči. Nastupujeme pod druhou soutěskou a většina posádek si alespoň část projíždí proti proudu. Prý tím zahánějí zimu. Asi po dvaceti minutách se vrací urvaný jak Mongolové a můžeme pokračovat. Horní úsek je výrazně těžší. Trojková voda a sem tam i nějaká ta čtyřková záležitost nás dovede až před třetí soutěsku. Zastavujeme, jdeme okouknout problematický nájezd a při té příležitosti prolézáme jakousi štolou u řeky. Poté vyráží prvNájezd do soutěskyní loď, mají problémy, ale neplavou. To samé i druhá posádka a má vodácká žena Hanička začíná být značně neklidná. Neklid nakonec vyvrcholí v paniku a se slovy ať se utopím sám, zdrhá kamsi k mostu přes řeku. Nepomáhá uklidňování, prosby, alternativy…prostě nic. Tak za ní ještě křičím, ať mi sem pošle někoho z kluků. Přichází Malej Irskej a zubí se: „Dost to tam hází na skálu, ale já ti tam zavěsím a dáme to.“
Vyrážíme. Házení na skálu zažíváme dost intenzivně, když nás vlna vymrští ohromnou silou na skalnatý břeh. Sedíme tam jak dvě trubky z lešení, řeka je dobrý metr a půl pod námi. Zavěšení evidentně nezabralo. Spouštím háčka v lodi zpět do vody a skáču za ním. Špatný nápad. Baraka vytvořila krásný trampolínový efekt a vypružila mě do ledové vody. Malej Irskej můj zběsilý skok také neustál a tak si třetí soutěsku dáváme plavmo.

„Já to věděla“ hodnotí situaci ze břehu Hanička. No aspoň bude večer o čem povídat v hospodě.
Těch je v Bovci hromada, nakonec vybíráme jednu na náměstí, dáváme nějaké mleté maso a pivko. Pak krátký přejezd k našemu oblíbenému jezeru, bezmocný boj s kolíky a šutrovatou zemí a konečně zasloužený spánek.

Ranní budíček nám vyťukávají dešťové kapky do stanové celty. Balíme věci a přejíždíme na spodní úsek Soči ze Srpenice do Trnova. Krásná záležitost obtížnosti někde mezi ww III – IV, ale připadá mi, že jsme až moc rychle na výstupním místě. Alpské počasí předvádí famózní liják, holky se vrací pro auta, ale my, drsní chlapi, kterým nějaký deštík nemůže vadit, přemýšlíme nad slalomkou. Přes půl kiláku ww IV+. Kdo by odolal. Je nám známa skutečnost, že budeme muset jít s loděma zpátky po cestě, a že je potřeba včas skončit, protože pak začíná nesjízdný úsek plný sifonů. Vysíláme na obchůzku Malého Irského. Ten se vrací asi za čtvrt hodiny se slovy, že je to tam moc pěkný a že si to pečlivě prohlédl. Když ještě chvíli počkáme na mostě, tak prý tu krásu uvidíme na vlastní oči. Nechápavě na něj civíme, když v tom se z lesní cesty vynořila deštěm zmáčená dívka v upnutých legínách.

„Jsem říkal, moc krásný to tam je.“ Uculuje se Irskej. Mručivě přitakáváme a táhneme lodě k vodě. Soča překvapuje, padá v kaskádách dolů směrem k nesjízdnému labyrintu a proplétá se vápencovým vodáckým amfiteátrem, kde je potřeba dobře načítat jednotlivé průjezdy. Je to těžká voda. Alespoň pro nás. Snad pod každým kamenem hledám sifon, oči mám na stopkách. Míjíme zřícený kamenný most, posádka jedné lodě plave. Okamžitě chystáme záchranu a Sígr s Irským mizí někde v nepřehledném řečišti. Do háje, tady musíme končit, kam jedou?! Plaváčci jsou na břehu, přijíždí k nám skupinka kajakářů a zběsilými gesty naznačuje, že jsme za hranicí sjízdného úseku. Jindráš je uklidňuje, že končíme a já vybíhám po břehu, zjistit, kde je zbývající loď. Nohy podkluzují po mokrém vápenci, snažím se koukat spíš do řeky, než po nohy, tak sebou několikrát prásknu o zem. Proti mně se řítí Irskej a hned hlásí, že jsou oba v pořádku. „Ty jo, to byly nesmysly. Odedneška sodu pouze ke kávě!“ popisuje střetnutí s několika sifony.

nesjizdne

„Kdybys nekoukal holkám na zadky, ale na řeku, tak by se to nestalo, jantare!“ hudrám, ale jsem rád, že jsou oba v pořádku. Na házečkách taháme lodě nad kaňon, navigujeme holky s auty, kde nás mají nabrat a valíme na nejspodnější úsek z Otony.
Rozmoklá cesta klesá hodně dolů k nástupnímu místu, přestává pršet. Aspoň něco. První peřej se zrádným sifonem přetahujeme a nasedáme o kus níž. Řeka místy předvádí pětkovou podívanou a v jedné peřeji máme co dělat. Voda nás bokem táhne na kámen. Uklidňuju Jindru, že vše pořešíme správným náklonem na překážku, ovšem spodní proud nás překlopí. Snažím se vynořit, ale hlava se mi dostala mezi kámen a loď, do které se opírá voda. Jsem skřípnutý do vodních kleští, vše si uvědomuju již při druhém neúspěšném pokusu o vyplavaní. Instinktivně sahám na vestu a ruka nahmátne nůž. V tom se sevření povolí a já se mohu volně nadechnout. Ukazuju, že jsem v pohodě. Nepříjemný zážitek, ale to prostě k divoké vodě patří. Cestou k Napoleonovu mostu plavou postupně všichni, ale žádné další drama se nekoná. Nad řekou se válí cáry mlhy, a když přijíždíme k výstupnímu místu, vypadáme, jako bychom právě zdolali bájnou Styx. Alespoň na fotkách, které prohlížíme v autě, cestou zpět do Čech. Jen ty kostnaté pařáty nám chybí, i když mě dneska jeden poplácaval po rameni.12091227_10206570083504425_7130506728321321527_o