Na Skalici o den více

Na Skalici o den více

„Poteče to, jenom vyčapat, kdy bude nejhezčí počasí,“ mumlám si v půlce týdne u internetu, sledujíc stavy řek. Vychází to na neděli, prý 10 stupňů a jasno. Ideální na konec února, takže přesunout rodinnou sešlost (voda má přednost, to je jasný) z neděle na sobotu, vyslechnout si přednášku o hodnotách a hurá na letošní první vodu.

Realita bývá často úplně jiná. Sobota krásných 10 stupňů a jasno, neděle zataženo, poprchává a teplota se zasekla někde kolem druhého stupně nad nulou. Ach ty šarlatáni, meteorologický, jim tak něco věřit! Navíc přes noc mrzlo, řeky ztratily vodu a já spoluvodáky. Prý nemoc, nečekaná návštěva a jiné nenadálé věci, které se z ničeho nic přihodí, když venku prší a jsou 2 stupně. Ještě že moje přítelkyně drží basu a prý se mnou pojede, i když jí asi hodinu tahám z postele, a je z veškerého únorového vodáctví nadšená asi jako Jehovista z transfúze. Rychle pohledat, co pojedeme….v Brdech to bohužel neteče – Litavka na hranici sjízdnosti a Padrťák bude nejspíš to samý. Volba padá na Skalici, nenápadná říčka někde u Písku. Dvojková voda slibuje ideální příležitost na rozpádlování po zimní vodácké abstinenci.

Přijíždíme k mostu u městečka Čimelic. Řeka tady krásně teče a já se raduju, jak si užijeme dne (to jsem trošku vykradl pohádku o Radovanovi). Bohužel radost mi trvá jen pár minut, kdy mi háček Hanka oznámí, že je zima jak v kutnohorský kostnici a že do lodě rozhodně nevleze. Sakriš, co teď, přece to nevzdám.

„No nic,“ dělám tvrďáka: „Pojedu sám. Doufám, že tam nebude nějaká ptákovina ve formě padlého stromu, to pak nevím, jak to bez háka zvládnu.“ Lamentuju dost nahlas, zatím co foukám Baraku. Už jenom převlíkačka do hydra a dotáhnout loď sněhem k řece. Můj psychologický nátlak o nepostradatelnosti háčka nakonec Hanku přesvědčí a rozhodne se mě v první letošní jízdě podpořit.

Dolní úsek

Dolní úsek

Je kolem poledne a vyrážíme po krásně tekoucí Skalici. Kilometráž zde sice uvádí obtížnost ZW, ale až na malé výjimky nad jezy se jedná o pohodovou WW I, občas proloženou dvojkovou peřejí. Nad jezem ř.k. 7,7 je řeka kvůli ledovým krám neprůjezdná. Chvíli se snažíme kopírovat ledoborec a rozbíjet led pádly. Krásná činnost, ale naprosto neúčinná. Takže prokážu džentlmenství a táhnu Baraku i s Haničkou po vzoru severského spřežení zasněženou loukou, což hodnotím jako jednoznačně nejtěžší úsek celé vody. Pod jezem to opět příjemně teče, řeka se občas sevře do koryta širokého jen pár metrů (odhad tak 4 ) a v krátkých peřejkách pokračuje ke svému nejhezčímu úseku od ř. kilometru 5,5. Všechny jezy jsou po prohlédnutí sjízdné a zatím jenom jeden strom přes řeku. Zastavení nebyl žádný problém. V jedné zahradě u řeky vyšel z domku nějaký muž a horoucně svíraje hrnek s horkým čímsi na nás koukal jak na boží zjevení. Nakonec se zmohl na udivené „Dobrý den“.

Dolní úsek

Dolní úsek

„Ahóóój,“ volám na něj a řeka nabírá vyšší tempo. Kamenů v řece přibývá a obtížnost dosahuje až k WW II+. Po cestě přenášíme ještě jeden padlý strom, skáčeme jeden umělý 1,5 metru vysoký stupeň a už nás čeká odvoz u mostu k rekreačnímu středisku Avia (ř.k. 0,7). Zde se naskýtá úžasná scenérie, neboť mostík je dost nízko. Ledové kry se na něm hromadí, sem tam se s velkým praskáním část protáhne pod pilíři a uhání vstříc k soutoku s Lomnicí.

ledový zátaras u výstupního místa

ledový zátaras u výstupního místa

Skalici vřele doporučuji, už za stavu 117 cm (minimum 110 cm) se jedná o svižně tekoucí říčku bez záludností a obtížnosti WW I – WW II+. Úsek Čimelice – Avia (cca 10 km) jsme sjeli za necelé 2 hodinky.

Možná by stálo za to si podle hromnického vzoru přihodit o den více a sjet si úsek z Březnice. Třeba někdy příště.