Rakousko žáci

Jeden stupeň a husté sněžení. Zírám na předpověď letošního Rakouska pro žáky a nervozita se do mě zakusuje jako Otesánek do děvečky s trakařem. Svolávám krizovou poradu a řešíme náhradní termín. Vše je ale komplikované a letos prvně reálně hrozí, že tato ojedinělá akce bude zrušena.
Pár dní před odjezdem však počasí ukazuje svou vlídnější tvář, a tak ve čtvrtek 5. května odjíždíme směr Wildalpen zdolat divoké ledovcové řeky. Za volantem autobusu sedí opět pohodář Pavel, což je záruka skvělé jízdy i do těch nejzapadlejších nástupních míst, kam by se normální člověk neodvážil ani s autem, natož s autobusem.
Po několika hodinách svižné jízdy nafukujeme lodě na parkovišti u řeky Salzy. To, co si účastníci před týdnem vyzkoušeli v teplém bazénu, je čeká tentokrát ve vodě, která má teplotu kolem 4 stupňů. Plavání v proudu, záchrana, sebezáchrana…Před chladem však bezpečně chrání neopren. Po rychlém obědě sedáme do lodí a je potřeba sehrát posádky. Někteří už s námi jedou potřetí, tak sebejistě rovnají špičky lodí v silném proudu, zatím co ostatní s ním spíš bojují. Vše se srovnává u prvních peřejí a letos prvně se nikdo nepřeklápí až do nejtěžší peřeje v kempu. Tu je potřeba odjistit ze břehu, protože Salza má zvýšený průtok a poslední vodní válec může dělat problémy i sehraným posádkám. Většina lodí projíždí, někdo si zaplave a Verča s Šárkou předvádí zběsilé rodeo. Válec je drží a rozhodně jim průjezd nechce přenechat zadarmo. Holky bojují snad půl minuty s vodním živlem, ale pak se poroučejí dnem vzhůru a čeká je mokrá cesta dolů po proudu. Jako červenožlutí hadi přilétají na pomoc z rukou zkušených záchranářů házečky a bezpečně dovedou obě děvčata ke břehu.
Večer se pak probírají zážitky u grilované kýty a na řadu přijdou kytary. Začíná ta pravá vodácká pohoda.
Druhý den ráno se teploty přiblížily ke třem stupňům, a tak přijde vhod snídaně ve velkém párty stanu, který jsme vytopily přímotopy. Mlha a nízké mraky vydrží naštěstí jen do deseti hodin, takže když sedáme na vodu, odráží se v tyrkysově průzračné řece jasná obloha, bez jediného mráčku. Sněhem zapadané štíty okolních hor se lesknou v hřejivém slunci. Na březích kvetou modré kalichy hořců, poletují čmeláci a dokonce i zmatený netopýr se rozhodl lovit v poledním čase. Příjemné vlny pohupují loděmi a já se tak nějak nahlouple usmívám. Takhle si totiž představuju vodácký ráj. Z představ mě vytrhují první těžší peřeje, které přináší jasnou zprávu, že se blíží nejtěžší část Salzy – soutěska pod Palfau. Rozdělujeme ještě jednu nejistou dvojici a vydáváme se vstříc slepencovému kaňonu, kde obtížnost řeky stoupá až na ww III+. Hned v nájezdu se překlápí 4 lodě, ale pro sehranou partu instruktorů není problém poskytnout záchranu i v takto náročném vodáckém terénu. Všichni jsou odloveni před nejtěžším místem – pověstným válcem, kde se Salza zúží a přes vysoký skalní práh tvoří stupeň s velkou vlnou. Stavíme na břehu záchranu, Jindra vyndavá drona, aby mohl natočit průjezd tímto zajímavým skokem, Hanička usedá na kámen se zrcadlovku a vše je připraveno na průjezd první lodi. Ta projíždí s naprostým přehledem. A pak druhá, třetí…další, poslední. Neuvěřitelné. Nikdo se nepřevrátil. Koukneme na sebe se Sígrem a oba kývneme. Není potřeba slov, oba víme, že jsou dobří. Všichni.
Po návratu do kempu v pozdních odpoledních hodinách ještě jede skupinka sedmi lodí splout kilometr potoku Hinterwildalpenbach, který je tvořen soustavou různě vysokých stupňů a je tak krásná příležitost skočit háčkovi za krk. To se mi několikrát daří, což přispívá k všeobecnému veselí. Večer pak opět dojde na kytarový dýchánek v párty stanu a podávají se domácí hamburgery.
Odpočinkový den. Třetí den je krizový, a tak zařazujeme dobrovolný program. Část výpravy vyráží do kopců, aby sjela přítok Salzy – Lassing. Ostatní zůstávají dopoledne v kempu, povalují se v plavkách a užívají teplého slunečného dne. Pavel s námi projíždí silničky a zatáčky, kam se snad autobus nemůže vejít, natož s vlekem. Jak už jsem ale psal, je to borec, a tak zvládá vše s elegancí jemu vlastní. Kolem půl jedenácté sedáme na vodu, které je míň než by bylo záhodno, a tak některé úseky taháme lodě vodou. Je to příjemné zpestření a krásně to kontrastuje s minulým rokem, kdy nás zastihla právě na této řece brutální průtrž mračen a Lassing nastoupal tak moc, že jsme byli nuceni předčasně ukončit jízdu a nést lodě po břehu dlouhým kaňonem. Letos tedy také část ťapeme po svých, ale sluce se nám šklebí nad hlavou, řeka skotačivě poskakuje po kamenech a klidní se v hlubokých tůních, aby nám mohla zprostředkovat tak trochu jiný zážitek. Jsme Zajdatour – děláme to jinak!
Kolem poledne doplouváme na soutok se Salzou a pokračujeme ještě kus po této řece až k místu, kde jsou vyhlášené vodopády Wasserlochklamm. Zbytek lidí z kempu již dovezl Pavel autobusem, a tak vynášíme lodě, převlékáme se do suchého oblečení a po zaplacení pěti a půl eura za osobu vstupujeme na visutý most. Už to je pěkná atrakce, když se někteří vtipálci snaží most rozhoupat. Cesta vede úzkou soutěskou po dřevěných lávkách a pod námi hučí v kaskádách potok. Je hodně vody, a když procházíme jednotlivé vodopády, vypadají vskutku monumentálně. V některých místech testujeme nevyhnutelnou sprchu z vodní tříště, to jak se masy vody rozbíjí o okolní skály. Za hodinu jsme u skalní vyvěračky a kocháme se nádherným rozhledem po krajině. Bouřkové mraky, které se nám cestou začaly tvořit nad hlavou, rozehnal vítr a cestou zpět si opět užíváme slunečného dne. Po příjezdu do kempu se tak nějak unaven uvelebím na dece a sleduju, jak Sígr s Lukym hecujou kluky, že vyběhnou na kopec nad námi, kde se v podvečerním slunci leskne kovový kříž. Nakonec je přesvědčí a ve snaze trhnout nový světový rekord v běhu do kopce zdolávají trať dlouhou hodinu a půl za neuvěřitelných dvacet minut. 400 metrů převýšení! Šílenci. A jelikož toho po návratu nemají dost, rozhodnou se, že ještě vyrazí na protější kopec, kde je na skále kovový kamzík. U toho samozřejmě nesmím chybět, a tak za nimi funím. Nestačím jim a po cestě mám pocit, že musím každou chvíli zkolabovat. Kopec zdolávám dobrou čtvrt hodinu po nich. Do kempu se vracím špinavý, zpocený a vyčerpaný. Jo, odpočinkový den!
V neděli balíme stany a přesouváme se na řeku Steyr. Jindráš si chvilku pohrává s myšlenkou, že na kajaku sjede vodopád, pod kterým nasedáme, ale ze včerejšího zdolávání všemožných kopců se necítí úplně fit, a proto zbytečně neriskuje. Steyr má relativně málo vody, a tak si vychutnáváme lehké peřeje sympatické říčky, jezdíme po dřevěné šupně jezu po zadku a pár těžších míst projíždíme s přehledem. Nikdo neplave, zkušenosti nasbírané za 4 dny se teď sami lehce zúročují.
Závěrem chci tradičně poděkovat lidem, bez kterých by to udělat prostě nešlo. Takže díky moc Pavlo Homolková, Mílo Vilíme, Mílo Štětino, paní Marie Štěpánková a paní Tesaříková. Dále díky všem členům Zajdatouru – Haničce, Andělce, Sígrovi, Lukymu, Jindrášovi, kteří zabezpečili tuto akci zcela perfektně a bez nároku na jakoukoliv mzdu. Budiž vám všem odměnou hromady skvělých zážitků všech účastníků, které jste pomohli zprostředkovat. Moc si toho vážím.
Luboš Zajíček